Analýza modelů vnitřního řízení vysokých škol v Evropě

Řízení evropských vysokých škol vyvažuje dva zdroje legitimity: „vnitřní“, opřenou o akademickou samosprávu a odbornost akademiků, a „vnější“, zastupující zájmy společnosti, zaměstnavatelů a státu. Napříč Evropou se ustálily čtyři přístupy, jak tyto zdroje vyvažovat. V zemích jako Nizozemsko, Portugalsko nebo Velká Británie rozhoduje především čistě externí správní rada a role akademického senátu je spíše konzultační. V tzv. symetrických systémech (např. Rakousko, Slovensko) mají srovnatelnou váhu rada i senát. Severské země (Dánsko, Finsko, Švédsko) a řada dalších států volí hybridní model, kde interní a externí zástupci zasedají společně v jedné radě. Čtvrtý typ, kde nad radou převažuje akademický senát, dnes kromě Česka přežívá už jen v Bulharsku a Slovinsku.

Na základě zahraničních zkušeností IRVŠ doporučuje pro Česko variantu silné hybridní rady – spojuje informovanost a legitimitu interních zástupců se strategickým nadhledem a odpovědností vůči společnosti, kterou přinášejí zástupci zvenčí.

Ve většině evropských systémů je rada vrcholným orgánem správy univerzity: vybírá a odvolává rektora, schvaluje statut, strategii i hospodaření, ale do běžného provozu školy typicky nezasahuje. V hybridních radách tvoří externí členové obvykle 40 až 60 % křesel, zbytek zastupují akademici a studující. Externí členy zpravidla vybírá otevřené výběrové řízení nebo headhunter a formálně je jmenuje ministr či vláda – vliv politiky na složení rad je ale ve většině zemí jasně omezen danými kritérii a rolí nezávislé výběrové komise.

Rektor je vrcholným exekutivním představitelem školy. Nejběžnějším způsobem výběru je otevřené profesionální výběrové řízení, do kterého se mohou hlásit i zahraniční kandidáti – typicky ho organizuje rada, často s pomocí search committees nebo headhunterů. Napříč Evropou dlouhodobě sílí trend profesionalizace vedení: rektorem se čím dál častěji stává člověk s manažerskými zkušenostmi. Funkční období bývá 4 až 6 let, s tendencí k jeho prodlužování a zároveň k omezování počtu opakování mandátu.

Akademický senát zůstává klíčovým orgánem vnitřní samosprávy a participace akademické obce, jeho pravomoci se ale mezi zeměmi výrazně liší – ve střední Evropě bývají širší, na severu spíše konzultační. U výběru děkanů dnes v Evropě převládá trend od tradiční volby fakultním senátem k modelu, kdy děkana jmenuje rektor (často po konzultaci s fakultou), případně hybridnímu procesu se zapojením obou stran. Cílem je posílit odpovědnost děkanů vůči vedení univerzity jako celku a umožnit skutečně strategické řízení školy místo volné „konfederace fakult“.

Rady studijních programů, běžné zejména v severní a západní Evropě, zapojují do nastavování profilu absolventa a kontroly kvality vedle akademiků a studujících i zástupce zaměstnavatelů a další externí odborníky. Ostatní orgány, jako vědecká rada nebo disciplinární komise, evropské zákony typicky vůbec neupravují a ponechávají jejich podobu na autonomii škol – na rozdíl od Česka, kde je jejich existence a složení podrobně ukotveno zákonem.